Prosinec 2012

Nekonečný trychtýř bílé mlhy

26. prosince 2012 v 23:48 | M |  Zaprášená hlava
Občas mám pocit, že se zblázním. Sedím, a přitom padám a padám dovnitř sebe. Do dlouhé bílé roury, kterou probleskávají paprsky nějakého světla a přitom jen tak koukám před sebe a přemýšlím nad tím, jak se nořím pryč. Sedím na modrém koženém křesle a přitom se propadám ničím a nikam. A cítím, že všechno mé zdravé vědomí jde pryč. Pomalu se ubírá jíným směrem než já a já jsem stále v poloze tureckého sedu v rouře podobné tornádu. A mé myšlenky se vzdalují už dokonce i mně a ačkoliv se snažím vztahovat ruce, nemám se čeho zachytit. Nevím, jak to popsat, připadá mi to směšné. :D Co to je za stav? Ale jak říkám, je to pocit, jako bych se měla zbláznit. Když už si každý den říkám, že už se zase necítím jako já, tak je možná (možná? (?:DD)) něco špatně. Ale pak je tady zase otázka, kdo jsem opravdu já? Jak se mám cítít, abych dosáhla dojmu, že tohle jsem já? Asi cítit se tak, abych se tak cítila. :D Diplomatická odpověď.
Co s tím? Kdo ví? Kdo se hlásí? Dnes jsem se trochu cítila jako já při čtení Idiota. Takže to znamená, že buď jsem v jádru idiot, anebo mašina na vysávání písmen. Což mi za chvíli stejně asi bude znemožněno, protože začínám nějak divně vidět. A nebo se necítím jako já proto, protože se právě dostávám k tomu pravému, které jsem do této doby nějak ignorovala. Ale to se mi moc nezdá. Nebo je to tak? To opravdu nevím, a kdo to ví? To asi nikdo. Proč by taky měl. Studie Martiny Svobodové. Zábavná četba. Zabila nudností už několik národů. No, dobře, nebudu si zase tolik věřit. :X :D
Text, text, text. Proud vědomí. Zvláštní metoda. A nevím, jestli zrovna prospěšná. Pro autora určitě, jako terapie, pro jiné nejspíš ne, ale zase, je vyzrazeno nějaké tajemství. Jednou za čas. Teď asi ne. Jen mě bolí ruce, protože si píšu s Petrem už asi 3 hodiny, ale rekord je 8, tak nemám na bolest ještě právo, ale dnes je divný den. Vlastně ne, jako všechny ostatní v poslední době. Můj svět je obklopen divnem, tudíž i ten váš, pokud nežiji někde jinde. Možná ano. Já jsem přece v tom trychtýři. Aha. Tak potom to chápu. Už vím, kde se to divno vzalo. Ne úplně, ale ve mně asi ano. To ten trychtýř. Prý si tam mám pověsit škaredé obrázky, ať se mi chce ven. Jenže mně se chce ven pořád. Ale teď mi dochází, že když jsem jinde, tak se necítím jako já. Tak co teda dál? Marti, co bude dál? Nedávná sms. Babo raď. Proud vědomí. Nedobrá to věc. Litujte myšlenek. :D Anna Karenina je dobrý film.

A teď ještě vybrat písničku. Nemusím, já vím, ale chci. A není to ani má nejoblíbenější hudba, jen to poslouchám právě teď, tak to tady asi dám, ať vím, jak se cítím. Ať alespoň někdy mám vzpomínku na cit. Mám nad tou písní nějak déle uvažovat, nebo tady jen tak něco hodit? Nezáleží na tom, já vím, že ne, stejně jako R. F. ví, že je troska a ostatní to asi nechápou a smějí se. Ale jo, proč se nesmát, asi je to cesta. Jak se zlbláznit. Nebo utéct? Ne, to asi ne, to ne, tomu nevěřím. Smát se nedá neustále. A v Době ledové to zabilo dinosaury. Takže tudy cesta nevede. Zeptám se vánočních světýlek, kam jít. K Santovi, protože Ježíšek podle mě neměl světýlka, jen louče. Kde by se ta světýlka taky vzala v chlívě. No haha. Dobrý den, celý den, bába letí komínem. HAHAHA. A počkej, proč v márnici? To už tady možná je, někde v těch slovech pohřbené. Klišé, klišé, klišé, to jo, je to tak. Samé klišé. Všichni, co jsou pohřbení, jsou klišé. :D Tak ne no. :X
Tak zjišťuji, že se mi ta písnička, co zrovna poslouchám asi až tak moc nelíbí. Náš stromeček začíná opadávat. Ale ne ten na metrové papírové tašce.Ta už ovšem spadla dnes celá, protože do ní skáče Ejmina. Někdy tu kočku opravdu nemít.. ale já to tak nemyslím. Většinou nic nemyslím tak, jak myslí ostatní a to je kámen úrazu. Pardon, vy. Ještě tady můžu dát jednu z desky, kterou mi dal taťka, ale to bych se musela jít podívat do pokoje na obal. Zvednout se z nového židsla (židle+křeslo). To nevím. Nevím, mé nejpoužívanější slovo. Tak já se na ten obal jdu podívat, to pop-elektro tady nechci. :X Na Youtube to není, hm. Ale na nějaké divné stránce jo. Vsadím se, že to tady nepojede. Jestli jo, tak už končím, jestli ne, tak lituju někoho, kdo to bude číst. :D ..
Samozřejmě to nejde, fuck you, blogu. Tak si to pusťte tady, no. Kdybyste chtěli.
Už se mi nechce psát. Jen pít z karafy na vodu. Ano, mám karafu na vodu. Hezkou.:} ..
A dám tady tohle, joo. :D

P.S.: Prý umím zvedat náladu. Čekala bych pravý opak, ale..Kdo pomůže mně? .. Sama jsem psala, že pohled na nebe je deprimující, ale přitom osovbozující díky uvědomění, že jsme tak malí a bezvýznamní. Až moc velká svoboda. Svoboda ve tmě.
We can act like we come from out of this world. :} ..:X
KONEC PROUDU MYŠLENEK DNEŠNÍHO VČEREJŠKA.

Létající koberec

18. prosince 2012 v 0:42 | M |  Zaprášená hlava
Hrdlem mi protéká voda s odpornou příchutí trubek. Hlavou mi protékají myšlenky se stejně odpornou příchutí. Nic nového.
Nevím, jestli mám začínat takovým klišé, jakože Vánoce jsou za dveřmi. Nebo přede dveřmi. Asi nejspíš obojí, protože když jsem doma a Vánoce za dveřmi, tak jsou na chodbě, a když jsou přede dveřmi, tak jsou..překvapivě taktéž na chodbě, takže před nebo za, je to to stejné, což je docela chyba v Matrixu.
Sany mi psala, že by obdarovávala své blízké jedině mandarinkami a fíky. Proč ne, fíky jsou fajn.
Právě jsem dospěla ke své finální verzi seminární práce o existencialismu. Chce se mi brečet z toho, jaké píšu braky. Už nejsem ani schopna napsat něco smysluplného o něčem, co mě provází celý život. No, možná právě proto. Líbí se mi, jak vyzývám k angažovanosti, k zapojování do tohoto přihlouplého světa. Možná jsem na chvíli tuto myšlenku zastávála taky, ale po dnešku, kdy mě strašně pálely oči, v Albertu mi řekli, že neberou stravenky a taky, kdy nešel ve škole počítač, křáp jeden, a kdy jsem raději byla s Nadjou než tím zbytkem, si říkám, jestli to někdy někdo z těch lidí myslel vážně. Alberte, to jako vážně? Nevěřím Ti, ne, ne, ne. Kde je to království? Vidím jen exil. Cítím se smutně. Už jen proto, že nikdy neříkám, že se cítím smutně.
Ale poslouchám Jamese Harriese, tak to ještě celkem jde. Škoda, že si ho nemůžu vzít, ale už jsem se smířila s tím, že si mě nikdy nikdo nevezme, a hlavně, proč by si mě bral James Harries? Tak to fakt nevím. :D On by si mě totiž nevzal, tak to bude asi ono. :X :D Říkala jsem si, že pokud by někoho takovýto hloupý nápad napadl, tak mu dám přečíst svůj blog, myslím, že by svou otázku rychle změnil např. na: "Opustíš mě navždy, prosím?" :D .. Ale Ivo říkal, že si mě buď vezme a nebo zabije. Hezké. :D Doufám, že mě zabije až poté, co pojedeme na tu luxusní pláž na Ukrajině, která měla být součástí líbanek, protože takovou krásu člověk musí před smrtí spatřit. o.O ;D Ale to by jeho přítelkyně (+ přítelkyně koní(nic proti koním, až na to, že jim nikdy neodpustím, jak mě jeden zákeřný poník shodil ze svého hřbetu :X)) žárlila..
Jampadampa.
Tak si třeba poslechněte celé album Jamese Harriese a můžete si jej také koupit. Klidně obě dvě. Podpoříte tak příliv peněz na jeho konto a třeba pak přijede do Ostravy. A třetí si můžete stáhnout zdarma. Bonus. Juhu.