Říjen 2012

(Be)Z duše

29. října 2012 v 22:21 | M |  Zaprášená hlava

Pokaždé, když se rozhodnu nějak poodhalit...sebe, mám tendenci začínat trapnými úvody o tom, jak to bude trapné, dnes to asi nebude jinak, i když to bude asi o to víc trapné, když mluvím o tom, jak trapné je, že to dělám. Hm.

Nevím, čím to je, vážně nechápu své stavy, ovšem jsou tohle nějaké stavy, když vychází z pravdivosti. Abych vše uvedla na pravou míru už ze začátku, je mi ze mě špatně. Tomuto článku předcházela asi půlhodina ležení v tichu u stínů lampy a přemýšlení nad sebou, jak egoistická činnost, a..nevím, jestli jsem k něčemu došla. Ne, nedošla, skončila jsem. Tam kde vždycky.

Už je mi opravdu špatně z toho, jak hloupá osoba jsem, jak má hlava zeje prázdnotou, jak se nadouvám pohoršeností nad vším, jak se snažím vše napadat a zpochybnit, jak ..všechno. NIC NEVÍM, jsem totální zoufalec, horší než ti, podle všech, ztroskotanci, vždyť já jsem z nich ten největší! Bolí mě mé myšlenky, mé tělo, bolí mě mé já, bolí mě být sebou.
Jsem asi (určitě!) opravdovou nulou, tou, která vypadá jako o a která nedělá nic, ani když jí přičtete nebo odečtete. Nic se nestane. Akorát při krácení a dělení ze všeho zbyde taky jen nula, takže tady je i matematicky potvrzeno, že kam se hnu, tam zavane i hrůza.

Je mi špatně ze všech těch mých rádoby originálních slovních spojení, které mají snahu o originalitu a přitom jsou to nevkusné bláboly, které by nikdo nevyřkl ani v opilosti. Nevyřkl, co to je? Takhle nikdo nemluví! Chce se mi z toho vážně brečet, co jsem to za monstrum, kde se to všechno vzalo, proč mě rodiče nevychovali jinak? Ale tohle není nějak obviňovací text. Oni za mě nemůžou. Ne, to opravdu ne. Chci obvinit jen sebe.

Chci obvinit sebe z toho, že jsou mi milejší příběhy knih než opravdových lidí, i když všechny ty knihy jsou jen a jen o nich. Ale oni ke mně nemají žádný vzah, nic ode mě nečekají a já si je tvořím podle sebe. Jsou na malou chvíli mým majetkem a já si je můžu vést kam chci, jen s malou nápovědou, příběhem. Ten svět, kde já nehraju roli, ale jsem tam s nimi, pozorovatel, nezúčastněný, vlastně kdokoliv. Asi si nepřeji, aby na mě záleželo, asi nechci, aby mě měl někdo rád, asi s tím neumím naložit. A přitom mě mrzí, když to tak není. Ale asi mě to spíš víc odrazuje. To je ten zvyk, to vyvrhelství od mala. To připomínání, že jste největší chyba, snaha si to tak nebrat, nepřipouštět a stejně souhlasit, ano, měli jste pravdu, tak se teď všichni semkněte a smějte, dokud mě to neroztrhá trpkostí, žalem.

Nečekejte souvislot, vzpomínám na to, nad čím jsem už přemýšela, ke stejným slovům se vrací těžko. Bohužel zvrací, to už se nedělá tak těžko. Mám občas pocit, kdybych si raději rozštěpila hlavu kamenem, ano, připouštím, může to být morbidní, ale není stejně morbidní tohle všechno? Vzpouzí se ve mně celé mé nitro, zoufalost, beznaděj, vztek a zase ten odpor k sobě, ke všem těmto slovům, ke každé čárce, kterou vložím do tohoto textu. Je mi trapně. Nechci, aby se se mnou někdo bavil, nechci se s nikým bavit, nechci, nechci, nechci už nic, tak proč jsem ve světě, kdy všichni chtějí všechno? Vlastně pravda, také chci všechno. Nebo nic. Všechno mít nikdy nebudu, takže chci dosáhnout alespoň toho ničeho.

Mučí mě, když necítím, že jsem v něčem dobrá a přitom nedělám nic proto, abych v něčem dobrá byla, nečtu noviny, abych měla přehled, nečtu odborné spisy, abych byla profesionálem jednoho oboru, nehraju na nic, abych mohla alespoň říkat, že umím na klavír, neumím nic. Kdyby alespoň něco, i když ne pořádně, ale nic. Ano, vlastně neumím pořádně nic. To je výhra. Výhra. To jsem já. Výhra v kasinu, která vám nic nedá a kvůli které ještě více prohrajete. Až na to, že já ani nepřináším to prvotní štěstí, radost. Chci si jen lehnout do lisovacího stroje a čekat na zapnutí. A vlisovat se do všech těch knih. Konec, konec, konec, konec, nevím, jak dál. A vím, že mě to přejde a já zase budu mít pocit, že to tady za něco stojí, kdy budu myslet na budoucnost, kdy si budu říkat, jak je venku hezky a že se mi líbí listí a snad i sníh, a že jsem ráda za lidi, kteří jsou okolo mě (a to vážně jsem, jen stejně pořád zůstávám tou nulou, která je k ničemu, jen všem na obtíž), ale teď- ne, teď vážně nemám sílu, má hlava je prázdná koule z kostí, toť vše. To vše, co jednou zbyde.

A stále se úplně nevzdávám a čekám, a přitom vím, že čekám zbytečně, že čekám marně na ta správná slova, která jiným tak lehce kloužou do úst, po prstech, jsem jako ta největší lůza čekající na kost pod okny králů.
Zůstavá otázka....
?

A taky mě rozčiluje, že se nedokážu ovládnout a nepoddávat se tomu všemu, ...proč.

A nechci, aby to někdo četl, ale přitom to chci mít na mé pláži..

Mramorový les hroutící se slovy

19. října 2012 v 14:22 | M |  Moje zeměplocha

Mé tělo mě donutilo snížit se tak nízko, jako už několikrát, a napsat článek ve dne, takže se nedá očekávat obvyklé bláznovství, ale nezoufejte, špetka mi ho snad vyzařuje na povrch i pod nadvládou Slunce.
V poslední době cítím větší únavu než obvykle a dumám, čím to může být. Snad tím, že v průměru spím asi tak 4 hodiny, takže mé kruhy pod očima už jsou spíše krátery, a nebo to můžu jako vždy svést na počasí? Ale podzim je fajn, tak ale zase možná proto si ho chci užít co nejvíce a neokrádat se o něj spánkem. ..:D

Možná by to také mohlo být zvýšenou gravitací, která si umínila působit na mé tělo s nevídanou pílí. V těchto dvou týdnech jsem se skácela k zemi už ..2x. :D Ano, obrovské číslo. Ale náhodou vzhledem k tomu, že jsem za posledních minimálně 5 let byla mistrem akrobacie( = nespadla jsem ani jednou( nebo si to alespoň nepamatuju, ale v mé hlavě si to myslím, a co si myslím, je pravda( :D :D ) (teď zase spočítat ty závorky, pff))), je to docela podivné.
Poprvé se můj pád konal v Praze, kde řidiči tramvají zřejmě neznají pojem bezpečná jízda, takže se má a Bukvina záda vyválela na podlaze. Zuz má teorii, že se Bůh chtěl pobavit, a musím mu poděkovat, tak moc jsem se v tramvaji ještě nesmála. :D .. Konečně vím, jaký má pocit Neo při svém legendárním ohybu v Matrixu. :D Naštěstí jsem neutrpěla žádného vážného zranění, ale kdyby ano, hřeje mě vědomí, že bych je mohla žalovat, jak podotkla paní profeskorka Teclová. o.O :D
Druhý pohyb ala padající hruška se odehrál při uvědomělém běhu do školy, kdy se mě zmocnila nepochopitelná zodpovědnost za mé včasné příchody do školy. Běžím si to, běžím, v stihnutí trolejbusu věřím, deru se pralesem, tam kde zkratka se skrývá a najednou do očí,krtek se mi dívá. :DD Mám podřené ruce, jako kdyby na mě Ejmina ( pro neznalé- naše kočka) spáchala atentát a kabát má hnědou batiku. Ale co už, nejlépe se směje vlastnímu neštěstí, takže jsem hned měla lepší ráno. :D Překvapivě to nemyslím ironicky, když se mi něco takového stane, mám chuť se smát až do odchodu bránice do nebes. :D Asi už vážně nemám žádný pud sebezáchovy. Nebo alespoň sebeúcty. O čemž svědčí i to, že už několik let chci narazit do lampy. ..

Jinak, pokud jste se zatím ještě neztratili, nebo totálně neodrovnali čtením, možná jste postřehli zmínku o Praze plné filozofování a potulování. Asi o tom nebudu psát, když o tom tak skvěle napsala Bukva, takže tady je odkaz a příjemné počteníčko. :D Nemám co dodat, vůbec by nebyla třeba kniha stížností jako na nádraží. :DD .. (jinak, díky Ti Bukvo za the best time ever!! :* :D ..:} )

Musím zmínit, že mám přeúžasné nové sametové černé sako. o.O Cítím se v něm jako dekadentní bohém a je protě skvěloskvoucí, i když mám mírně dlouhé rukávy, ale na to si mé krátké ruce už zvykly, takže ohnuto no problemo. ;D
Teď už mému zjevu chodícím po Ikei prozpěvujíc si znělku Poštáka Pata nechybí nic k dokonalosti. :D (true story :X ) Z tohoto pochodu schizofrenie jsem si ale, mimochodem, odnesla půllitrový hrnek. Zemřu na předávkování čajem/kávou. :X..
(Už nevylévám vodu z konve, i když vím, že se nemá převařit. (Ovšem nevím proč.) Asi to beru jako další znak degenerace.)

Stala jsem se závislákem na rozinkách v jogurtu, kterým se nemůžu odnaučit říkat rozinky v cukru, což je dost shit. :D A taky do sebe zrovna liju už druhé sójové čokoládové mléko posledníh 30ti minut. Démokritos by mě nepochválil. Jsem nedospělá. :X :D Ale zase by mě vzal do učení Epikúros. :O (Jo, psali jsme z filozofie. :D ..)

Nevím, jestli se mám nějak vyjadřovat ke svým pocitům, asi ani ne, vše je celkem při starém. Teď jsem možná ve fázi čekání na nějaký další vývoj? Hm, koupila jsem si knihu Egona Hostovského, tak uvidím, kam mě to zavede. (A kam mě zavede dočtení Moru. ( Kam asi. :D ))
(Při jejím kupování si pán v antikvariátu bruknul: "Hostovský.." Stejně, jako si paní z jiného antikvaríátu řekla "Camus, hmm.." Chci mít brigádu v antikvariátu a zařadit se mezi tyto pobrukující lidi hodnotící výběr knih. Ach, já, sametové sako, sametová slova, sametový prach. Rozpraskané křeslo, rozpraskané obaly, rozpraskané rty. C'est la vie. )

Na závěr důvod, proč čtu ještě doteď Kačera Donalda:
Pro proletu vzkazu přivázaném na cihle oknem-"Deset čísel níž a měl bych hlavu na kaši! Někdo mi chce asi něco sdělit!"
HAHAHAHAHA (hurónský smích), miluji jejich humor. }:DD

M.
(Kdo taky jiný, že.)

Noční tóny

17. října 2012 v 1:48 | M |  Ozvěny probdělých nocí
Mám nezdolatelnou chuť cestovat. Vzdálit se od rodinného radiátoru a vyrazit dál, kam až mě vítr zavane, někam, kde sovy hrají na banjo. Nebo alespoň někam, kde hraje Grizzly bear. Potřebuji nutně někoho sehnat, kdo by se mnou jel na jejich koncert, asi si dám inzerát. Nebo si to napíšu na fb, aby to mělo stejně velký úspech jako darování kol pro děti v Africe. (Ano, ironie. :D ..) Taky mám až moc velkou potřebu někomu cpát hudbu, kteoru považuji za geniální ( nebo tak něco) ( a která samozřejmě geniální je), tohle je mé jediné útočiště, i když je plné nikdů.


Taky nutně potřebuji jít na koncert Bratří Orffů, kteří ale plánují hrát nejdříve v lednu. :DD :X Kam ten svět spěje. :/ Taky by nebylo špatné, kdyby do Ostravy zase přijel James Harries (alespoň bude v Olomouci, koho by to zajímalo..:D ) a nebo kdyby se konaly malé komorní Colours. :D Jen pro mě, samozřejmě.



A co třeba Caravan Palace, Devendra Banhart, Andrew Bird, Asa? RAZORLIGHT? Je to tady zoufalé. Nic tady není. Už od minula.




Tak zase čau, no. :D ..

Nic tady není..

2. října 2012 v 9:35 | M