Září 2012

Noc a den, zítra, včera, dnes

28. září 2012 v 0:09 | M |  Ozvěny probdělých nocí
Zrovna poslouchám píseň s odporně pozitivním názvem Don't give up (ale jinak je hezká) a přemýšlím nad tím, že jsem se nejspíš všeho vzdala už natolik, až je mi to v podstatě jedno. :D
Ale fajn, jen ať mají ostatní podporu k nevím čemu a oni taky ne. Haha. :X
Mám pocit, že jsem v nějaké divné etapě svého života, kdy jsem na nějaké hraně ničeho a ještě k tomu absurdna, ale cítím se až moc uzavřeně na to, abych o tom psala, protože jsem paranoidní a mám pocit, že by si to někdo mohl přečíst. :D ..
Nevím, jestli je lepší o nic se nezajímat, nebo řešit vše. Mám k tomu plno filosofických dodatků a ještě více otázek, ale jak je známo, s každou vyřešenou otázkou přichází další, takže možná už se mě dotkla moudrost a já pochopila, že všechno je bezcenné a nesmyslné a zájem o cokoliv vymizel. Nebo jsem zhloupla a přizpůsobuji se okolnímu světu plném netečnosti.
Ha. Spíše druhá možnost, napsala jsem kafka. :X
Cítím se trochu neviditelně. Proč musím jít vidět..:X
Škoda, že nejdou mýdlové bubliny přivázat na provázek.

Nebo je taky možné, že už jsem absolutní blázen, jen zabalit do kazajky a spát. :} :X..
Proč nejde všechno prospat. Počkat, vlastně jde. o_O


Nerada se opakuju a přitom to dělám už několik x článků. Možná n-2, což je jeden z největších matematických nesmyslů, ale budiž, na světě je přece jenom málo nesmyslnosti, proč jí nemít víc. :D ..

Příliš hlučná samota

16. září 2012 v 19:05 | M |  Zaprášená hlava
Už asi vím, jak vypadá příliš hlučná samota. Aneb když osamotě sedíte v pokoji a z kuchyně se ozývají podivné hlasité zvuky..:}
Vím, že by se neměly dělat příliš zbrklé úsudky, ale, nedokážu si pomoct, Bohumil Hrabal je podle mě geniální člověk. A to jsem teprve u 4. kapitoly. :X

Říkám si, že tenhle den je docela promrhaný, ale zase na druhou stranu, kdy by promrhaným nebyl? Srovnávám jej se dny ostatních, ale proč to dělám? Ani vlastně nevím, co dělají ostatní.:O Nevím, jestli si tím chci něco dokázat, vnitřně se ujistit, že mám taky nějakou cenu, nevím..Dělám to, co sama chci, takže, teoreticky, nic dělané mou svobodnou vůlí by nemělo mít nálepku "promarněné", ale nemůžu se zbavit pocitu, že bych asi pro něčí (možná mé) dobro měla dělat něco jinak. Jenže se v neděli asi nezmůžu na nic víc, než pití čaje, zázvorového něčeho, čtení si francouzských blogů (čímž si nalhávám, že se i učím) a čtením si tak obecně. A stejně se na kolejích mé mozkovny projíždí: "Jdi něco dělat." Houkající a drkotající vlak. Ale co je to něco? Co by dokázalo vyvolat pocit uspokojení a správně stráveného dne? Jakto, že to nevím? Jdu si dát další čaj. Melancholii dnešního dne už zřejmě nepřekonám.. :} ..

(Asi začnu poslouchat hard-metal, ať mám víc energie. :D :/ Nebo spíš nějakého nadšení pro věc? ..)