Allergic to this planet

28. března 2014 v 18:20 | M |  Zaprášená hlava
Here it goes again. Nechutenství k jakémukoliv pohybu, myšlenkové aktivitě, životní setrvačnosti. Prostě doslova

But you know, co není wasting my young years.. Zase nic nemá cenu, není zlaté ani to, co je, damn it all. Možná za to může ta studená zeď, o kterou se opírám (skutečně i metaforicky), málo cukru, nebo jogurt za 11 korun, který za dva dny projde. Možná už v něm začala klíčit plíseň a přenáší se na mě. I když, tato teorie mi začíná připadat docela pravděpodobná, jelikož se mi na břiše udělalo stomilion červených pupínků, takže mám buď alergii, kopřivku, svrab, nebo už konečně mor. Camus mi jej ve svých knihách podsouvá tak dlouho, až už ho mám pod kůží i na kůži. Haha. Co mám dělat? Nevím..I'm tired of being. Zase začínám intenzivněji koketovat s myšlěnkou, že se nic nestane, když dojde k mému exodu v důsledku exitu. Nemá to smysl, už zase. Nebo spíš ještě pořád.
Docela mě rozčilujou takové ty trapné optimismy jako třeba ) : ) - you're choice! No samozřejmě, já se přímo tetelím radostí, že jsem v depresi, ačkoliv je to oxymorón. Ráno vstanu a netěším se na nic jiného, až se budu cítít smutně, netečně, zkroušeně, yahoo - what a wonderful day! Jdu si ho užívat plnými doušky!
I need to go away, find a peace for my brain, but it's everywhere very much the same. Docela hodně chci teď odjet na jeden ostrov, na který se dá dostat jen lodí, která tam ale jezdí jen 2x za rok a cesta trvá, myslím, 9 dní. Bydlí tam "jen" asi 70 lidí a telefonovat se dá jen několik hodin denně. Nemají peníze, jen moře a čas. A já zatím musím být tady, ale stejně, nothing's enough, i tam by mě to štvalo, asi. Možná ne, proč to nezkusit.
(Komu by se zdálo, že jsem troska na dně všech den a pořád se opakuju, má pravdu.)
 

No ahoooj

18. března 2014 v 0:46 | M |  Moje zeměplocha
Pročítám si své staré články a docela se mi líbí oživit si zase své myšlenly, obzvlášť proto, že mám ten druh prokletí, že se směju svým vlastním vtipům, takže pokud chcete, ale samozřejmě to nikomu nenutím, můžete si mě přestavit, jak se u notebooku kácím smíchy. :D .. Tak si říkám, jestli mám tento článek zviditelnit nebo ne? I když, i když nebude skryt za šestero duchy, stejně za tu dobu, kdy jsem to tady uvrhla v nemilost ničeho, zmizeli všichni čtenáři, takže hejahej, můžu psát sebevětší blbosti a dokud mě někdo neobviní z terorismu, můžu si psát do nekonečna halelujah. :D
Vlastně ani nevím, o čem chci psát, jen tak teď zabíjím čas sama se sebou (příjemná společnost? ještě nevím, snažím se pracovat na svém sebevědomí (ale jen dnes :D ), tak nechci hned napsat, že určitě ne, ale tak..raději bez odpovědi :D ) před tím, než půjdu spát. Nenávidím tem mezičas než člověk usne. Ležíte v posteli a co teď? Na co myslet, jak ležet, kam si dát ruku, hlavu, oko, nos? Ještě k tomu mám teď strašně dlouhé vlasy, ale nějak se mi nechce volat ke kadeřnici, takže si co vteřinu přilehávám vlasy a tak divně to tahá, no prostě nic moc předpoklady k usnutí. Vlastně vůbec nevím, proč mám s usnutím takový problém. Proč nemůžu padnout do postele jako po stoleté válce s šavlozubýma koloběžkama? NE! Já prostě musím nejméně půl hodiny ležet a sledovat sled myšlenek/strop/pavouky na stropě/koberec/polštář/svítání. Děsběsjezevec (předpokládejme, že to řekl někdo, kdo místo c říká s :D (ano, takových lidí po světě běhá stotrilion)) Takže i teď se snažím tu chvíli co nejvíce oddálit, a je mi přitom jasné, že kdybych si šla lehnout už teď, tak možná i usnu dříve, ale to se nepodmiňuje, takže je to nejspíš úplně jedno. (A zase věčná otázka - co není jedno? Nic nic neznamená = skvělý způsob, jak omlouvat své chyby, na všechno řeknete: "Nic to neznamená!" a jste vyloučeni z koloběhu provinění, zloby, nářků nad vylitým mlékem a samohanou.)
Začínám mít pocit, že se mi začínají nějak klížit oči, tak tedy končím, ale vím, že jakmile si lehnu, zase zaklepe na víčka síla Batmana, Spidermana a švlozubé koloběžky, my god (který nejspíš neexistuješ), proč..


Jistota ve svém bláznovství

23. listopadu 2013 v 16:29 | M |  Zaprášená hlava
Dnes mi u poslouchání tohoto:


došla jedna věc. Je to tak strašně.. ne divné, ale asi až moc alternativní, neatraktivní. Navíc, někdo, kdo hraje už tak ne příliš rádiově-líbovou hudbu, si na sebe vezme takové hyperextrapřebarvené košile a hraje si jako by nic, vlastně se nic neděje, ale to je právě to. Pro hodně ostatních lidí je to problém, prostě what the hell, divnost nad divnost, fakt divní huliči, dalo by se si pomyslit. Ale oni samotní ne, jsou v pohodě, jistí si tím, co dělají, ať je to sebedivnější.
A připomnělo mi to postavu Allison z Yesmana, která taky dělala všechno, jen pro sebe, nečekala od ničeho žádný zvláštní úspěch. Přesně se mi vybavila takhle scéna, která je vlastně docela podobná s písničkou nahoře ( ↑ (nikdy nevím, které číslo plus alt ty šipky mají, aneb mačkání čísel 5 minut :X )) :

Přesně takové to moc alternativní i pro alternativní věci. Ale tedy k věci, co mi došlo. Říkám si to už vlastně dlouho, být si jistý ve svém bláznovství, to je klíč ke štěstí, možná, alespoň přiblížení, když už ne štěstí, ale dnes jsem si to uvědomila více než když jezdím v tramvaji a snažím se si to opakovat. Proč bych nemohla psát na blog jen tak, nesoustředit se na to, že to nikdo nečete, že je blbé přispívat tak často takové bláboly, ne, prostě fuck it, můžu si tady přispívat cokoliv budu chtít a budu se cítit sebejistě ve svém divném světě, ať už to někoho zajímá nebo ne. Dál si budu číst Kačera Donalda u oběda, mít záchvaty smíchu u Hvězdné brány, mít blbé otázky, vyžívat se v existenciálních myšlenkách a chodit pozérsky s knihou po městě. Možná tímto způsobem najdu i brzy způsob, jak odhalit svou identitu, možná taky ne, ale konečně přestanu tak moc myslet na to, jak je něco blbé nebo ne. Nebo alespoň trochu, první krok se ale taky počítá. -_-
Protě dělat věci jen tak, pro nic, proč ne.
Ona je to úplně obyčejná, nijak těžká na odhalení, myšlenka, ale on n'y pense pas trop souvent.